Třídílná nahrávka s lapidárním názvem Conductus, Vol. 1-3 je další kapitolou nekončícího příběhu hledání ideální zvukové formy francouzských konduktů 12. a 13. století. Vznikla jako součást výzkumného projektu „Cantus pulrchriorem invenire“ pod vedením muzikologa Marka Everista. V rámci projektu byla spuštěna rovněž online databáze rukopisných pramenů konduktového repertoáru. V roli experimentujících muzikologů byli do projektu zapojeni John Potter, Rogers Covey-Crump a Christopher O’Gorman. První dva jmenovaní jsou známí z dnes již neexistujícího Hilliard Ensemble. Trojice těchto pěvců je podepsána pod nahrávkami, které postupně vyšly v letech 2012, 2013 resp. 2016 u Hyperion Records.
Dramaturgická objevnost představované nahrávky spočívá v prezentaci množství téměř neznámých skladeb. Z hudební tvorby tzv. Notredamské školy jsou nejznámější vícehlasá organa z pera mistrů Leonina a Perotina. Jedná se o rozměrná zpracování gregoriánských zpěvů pro velké svátky církevního roku. Hilliard Ensemble byl jeden ze souborů, který se této hudbě systematicky věnoval, např. na vysoce hodnocené nahrávce Perotin z roku 1989 pro ECM Records. Méně známou oblastí notredamské epochy, jejíž vrchol nastal podle všeho na počátku 13. století v Paříži, je latinská píseň – conductus. Třebaže prameny uchovaly trojici čtyřhlasých konduktů, nejvíce je těch dvou- a jednohlasých, které jsou téměř neznámé.
V textech konduktů je přítomna široká škála témat. Od duchovních meditací s citacemi z liturgických textů, přes sociálně-kritické sondy, až po milostné texty. Jsou plné sofistikovaných metafor a teologicko-liturgických přesahů, jejichž tehdejší význam není dnes úplně snadné přesně dešifrovat. V jednohlasém kusu Quid ultra tibi facere se kupříkladu objevují textové narážky na velkopáteční improperia – výčitky, zatímco melodie cituje recitační tón prefací. Quo vadis, qui progrederis je variací na oblíbené téma dialogu duše s tělem. Na nahrávce figuruje též Bulla fulminante, církevně-kritický text Filipa Kancléře, známý ze sbírky Carmina Burana. Velkorysý třídiskový rozsah umožnil zařadit hned dva odlišné způsoby provedení: menzurální a volné.
Tím se přirozeně dostáváme k dalšímu důležitému přínosu nahrávek Conductus, Vol. 1-3. Je jím odklon od striktního pojetí tzv. modálního rytmu. Prameny 13. století nám uchovaly kondukty v podobě, ze které nelze rekonstruovat rytmus. Na druhé straně je však nutné připomenout, že dobová teorie nabízí systém rytmických vzorců – modů, které lze na část konduktů věrohodně aplikovat. Nahrávka demonstruje, že k modálnímu rytmu je možné přistupovat různě a rytmus se může projevovat jen jemným pulsem. Protižensky laděný conductus Qui servare puberem je nahrán hned ve čtyřech verzích: jednohlasé ve volném rytmu, dvouhlasé ve volném rytmu i menzurovaně, a nakonec v tříhlasé menzurované.
Pozitivní hodnocení zasluhují nenápadné a soustředěné výkony všech pěvců a jejich přirozeně znějící frázování. V této souvislosti zamrzí nepěkný střih v menzurované verzi Veste nuptiali, kdy poslední verš zazní v jiné intonační hladině. Další podobné chyby, které jdou na vrub zvukového mistra, se nahrávce již nevyskytují.
Všechny tři díly Conductus byly nahrány v kostele sv. Markéty v Yorku při Národním centru pro starou hudbu. Prostor vyniká příjemnou akustikou s nenápadným dozvukem. Tento detail si zasluhuje vyzdvihnout, neboť provozování většiny konduktů podle všeho nikdy nebylo masovou událostí ve velkých prostorách. Nositeli této elitní tradice byly menší skupinky vzdělaných mladých kleriků. Pokud se některé neškodné kondukty dostaly do liturgie, nedělo se tak v hlavním kostele, nýbrž v postranních kaplích. Nahrávka tedy objevně zprostředkovává i tento aspekt konduktové tvorby.
