Grasscut – Everyone Was a Bird

Brightonské duo Grasscut bylo necelých pět let součástí portfolia slavného labelu Ninja Tune. Výběrem samplovaného materiálu i originálním přístupem k práci s ním však z kontextu Ninja Tune poněkud vybočovali. Plodem spolupráce těchto subjektů byly dvě řadové desky, 1 inch / 1/2 mile a Unearth z let 2010 a 2012. Společným jmenovatelem byly toulky pozapomenutými kouty anglické kultury a sbírání poetických střípků z oblasti literatury. Setkáváme se s citacemi T. S. Elliota, Philipa Larkina, Ezry Pounda aj. Jeden verš z pera známého válečného básníka Siegfrieda Sassoona dal název i čerstvé novince Everyone Was a Bird. Dvě loňská EP a tato nová deska již nevyšly u Ninja Tune, nýbrž na labelu Lo Recordings. Na posledně jmenovaný přírůstek v diskografii Grasscut se podíváme blíže.

Zatímco první dvě alba prostupovala jakási nepopsatelně tmavá a vřelá atmosféra, jejímž pramenem byly především pečlivě vedené basové linky Marcuse O’Daira a plochy hlubších syntetických zvuků, novinka staví na prokomponovaném pletivu neupravovaných akustických nástrojů. Také poněkud ubylo hustých repetitivních linek, utkaných ze zvuků gamelanu, celesty, harmonia a hracích skříněk. Xylofon zazní výrazněji jen v úvodní Islander, harmonium dostane větší šanci pouze v The Field. Smyčce se naproti tomu téměř nezastaví. Táhlé tóny, komplementární pohyb, vyhrávky a vycpávky rozličných tvarů i forem. Někdo by se už měl konečně pokusit rozumně vysvětlit, co vede producenty elektronické hudby za těmi smyčcovými sirénami, jež je lákají na skaliska kýče. Málokterý to totiž ustojí. U Andrewa Phillipse je to tentokrát na hraně. Ve Fallswater a Halflife housle kumulují energii, která není nikam svedena a na konci jen prazvláštně levituje. Obě písně vyznívají poněkud do ztracena.

Desku Everyone Was a Bird jako celek naštěstí zachraňují krajní skladby, které jsou nosné a založené na dostatečně mocném zvukovém podloží. Islander využívá oblíbený model, kdy se veškeré dění odvíjí od jednoho základního basového tónu, k němuž je přikována rovněž melodie. Ve dvou třetinách nastává osvobození a harmonie se přeskupí do podmanivé smyčky. Závěrečná Red Kite vyniká toccatovým drivem klavíru a chytlavou pentatonickou melodií. Album doprovází poetizující text Roberta MacFarlane, který odhaluje opětovný místopisný charakter jednotlivých skladeb a neutuchající snahu Grasscut o abstraktní zvukovou mapu Anglie.

Leave a Comment

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

error: Content is protected !!